Žížala

Žížala

Toto napsala žena, která prošla těžkým obdobím, podotýkám, že s touto ženou se velmi dobře pracuje, ne s každým je toto takto možné projít :
Žížala

Je po dovolené, vyhřátá, odpočatá. Tak konečně si nechám udělat test stolice. Test je pozitivní, sedím jako by na mne sáhla smrt, jen blekotám, jaká je šance, že to nic nebude.

Rodinná diagnóza – maminka rakovina tlustého střeva, tatínek to samé. Odpověď lékařky – „alespoň se na to přijde dřív „. 

Objednávám se na kolonoskopii – termín na vyšetření je za měsíc. Co teď, komu se svěřit, manželovi ? … Ten by se zatvrdil, a utěšovala bych ho já. Rodičům, nepřichází do úvahy. Musím se s tím poprat sama, ale jak?

Myšlenky jedna horší než druhá, katastrofické scénáře….. pak mne napadá jediný člověk, paní Příhodová.
Zvedám telefon a už to ze sebe sypu. A jako vždy laskavá slova, příjemný hlas, nebojte, přijeďte, něco s tím provedeme. Jedu.

Terapie, hned na začátku říkám, nejsem schopna opakovat, že přijímám fakt pozitivního nálezu. Nejsem.
Terapie začíná, projdeme se tělem. Nevím jak, naskakuje mi v hlavě obraz jakoby kreslené okaté panenky, blonďaté copy, modré puntíkaté šaty.

Jdu po schodech, jsem v žaludku – fuj, samý hnus a sliz. Otevírám dveře, jsem ve střevech. Tam je růžovo, teplo a nic. Jdu nejednou se ozve malinká prasklinka, jdu na konec, tam je nakreslená – žížala v černém klobouku. 
“ Co chceš, co mně rušíš, já sem patřím odjakživa. Když mě budeš zlobit, jezdit dlouho autem, nedám ti pokoj. „
Mám totiž u konečníku hemeroid. Jdu zpátky, zastavuji se u prasklinky. Rozhovor – “ vadí mi cukr a chleba. Jez stevii, nejez chleba a dám pokoj. „
Jsem zpátky v žaludku. Blee, objevuje se příšerka,“ jsem tu dlouho, už jsme přece na sebe zvyklý. Občas tě zlobím, ale bát se mně nemusíš. “ Od 18-ti let mám vředy na dvanácterníku.
Jsem uklidněná ? Nevím, zkusím vydržet, co mi zbývá. Dělám vše jak předtím, pracuji, pořád se zaměstnávám.
Dovídám se, že budu babička, nic, žádné emoce, radost, spíše další starost, co bude dál.
Dostávám bylinky, kočičí dráp a tak poctivě piji až do vyšetření. Den D, vyšetření. Já jsem kupodivu až moc klidná. Nic nebolí, jen tlačí. 
I když jsem utlumená injekcí, občas kouknu na obrazovku a vidím růžovo, stejně jako na terapii. 
Konečný verdikt lékaře – vše vpořádku, pouze malinký polyp ( prasklinka ), který nelze vyštípnout ( je opravdu moc malý ). První reakce, nic mi není, můžu jet k moři hurááááááá.
 
 
 
 

Comments are closed.